Moře....láska moje....je tak nádherné, je tak voňavé, je tak obrovské, je tak proměnlivé..... všechny ty proměny jsou tak kouzelné....všechny ty proměny na mě mluví.
Za bezvětří, kdy běží vlnka za vlnkou je moře uklidňující, uspávající, jakoby říkalo: klid, všechno je jak má být, ... větší vlny zase probouzejí neklid a touhu po nepoznaném, jakoby lákaly: pojď, všechno je třeba okusit, vlnobití tříštící se o skály volá: musíš se rvát, ukaž co je v tobě, ale moře umí i bouřit, bouřit tak, že varuje: nezahrávej si , hranice jsou dány.
A ty úžasné barvy, které moře nabízí. Všechny odstíny modré za jasných slunečných dnů, zlatou od vycházejícího slunce, růžovou od červánků, ocelově šedou v zamračených dnech, stříbrnou ve světle měsíce a temnou čerň za nocí bez hvězd.
Moře se vejde do mojí touhy, nevejde se ale do mého osudu, neboť všechno člověk mít nemůže a když chci žít a zestárnout pod lipami na vysočině, nebude mi dáno zestárnout na břehu moře.
Ale třeba budu v příštím životě rackem a všechny ty proměny moře budou mým životem.