Psala jsem email sestřenici. Takový povídání, co píše babička, která je úplně vedle sebe ze svého vnoučka, někomu, kdo tohle už taky prožil, kdo tohle bezvýhradně chápe. Popisuju tedy, co už Jáchym všechno ve třech měsících umí, jako například to, že objevil vlastní ruce a teď je zkoumá jednak tak, že si je prohlíží a také tak, že obě pěstičky najednou chce nacpat do pusy, nebo jak se odráží patičkama a zvedá zadeček a podobné roztomilosti... Zkrátka jak jsem tak pyšně psala o jeho šikovnosti, tak jsem napsala, že už to není žádné bezmocné stvoření. A v tom mi došlo, že nikdy nebyl bezmocný. Naopak, že má obrovskou moc. Kdo jiný by donutil jeho maminku několikrát za za noc vstát z postele, kdo jíný, než Jáchym, by ji donutil vstávat při rozednění. A že je to v tyto dny opravdu proklatě brzo. Kdo jiný, než Jáchym, by dokázal, že děvče, vždy velmi pragmatické a schovívavě se usmívající nad rozněžněnými maminkami, žvatllá ty dětské roztomilosti, které ho vždycky rozesmějí. Pro koho jiného, něž pro Jáchyma, by se jeho tatínek snažil nepohnout, když ten maličký spí přitisknutý k jeho hrudi. Kdo jiný by probudil tolik něhy a lásky, že je téměř hmatatelná. Tohle dokáže Jáchym a pak snad někdy i jejich další dětátko. Tak takovou moc mají bezmocná miminka.