Anna, Andulka, Anička, Andy....…..nejmilejší, nejlepší, nejvěrnější a nejdůvěrnější družka mých dětských let, dospívání i dospělosti. Teměř všechny moje vzpomínky na dětství jsou vlastně spojeny s ní. S ní jsem vozila panenky v kočárku, hrála člověče nezlob se a karty, s ní jsme chodila na chůdách, jezdila na kole, plavala v rybníce, s ní jsem stavěla iglú a podnikala výpravy po potoce na bruslích, spolu jsme se propadly na ledu a myslely jsme si, že to doma utajíme. To my dvě jsme měli tajnou mapu a zakopaný poklad, spolu jsme si hrály na indiány i na ledacos jiného. Společně jsme taky prošmejdily v Praze každý koutek, chodily do kina na dopolední, odpolední i večerní představení, když zrovna pršelo. Navzájem jsme si svěřovaly svoje první, druhé, třetí, ba i ty další lásky…Ona byla u toho, když jsem byla ve svatebním a i já byla u toho, když ona řekla své ano. To jí jsem psala předlouhé dopisy a ona odpovídala ještě v době, než začala elektronická komunikace. Ona je ta, která se dovídá důležité zprávy z mého dospěláckého života mezi prvními. Mezi námi leží víc než 100 km, rozděluje nás i nedostatek času, máme každá svoji početnou rodinu, ale stále je tu to pouto. To pouto, které se nepřetrhne, i když právě nejsme v přímém kontaktu. Jakobychom byly online stále. Tohle přátelství je z těch, které nemusíme živit, tohle přátelství bylo, je a bude. Díky za něj, dík že Tě mám, Andíku.
♥ A ještě kytičku z mojí zahrádky Tobě a všem Aničkám k svátku ♥
