Hubnu, ale jde to těžko. Každý gram, který zhubnu, je trvdě zasloužený. Hádám, že na každých dvacet deka o které je moje tělo lehčí si musím odepřít tak nejméně tak 10 kg jídla. Nejím nic sladkého, jen ve chvílích největší krize si dopřeju lžičku nuttely. Malinkatou a jen tak jednou za dva dny. Chuť mám na kus pořádného dortu, nebo na horké sladké maliny se zmrzlinou a se šlehačkou. Nejím nic tučného, i když někdy mám nezřízenou chuť na několik krajíců chleba s domácí paštikou. Zatím tu chuť překonávám a mažu si krajíček celozrnného chleba nízkotučným tvarohem. Dopřávám si hodně syrové zeleniny. Krájím si ji na malilinkaté kousíčky a pak ji pojídám vidličkou. Jednak mám jistotu, že mi nevyrostou z chroustání mrkve hlodáky a pak malilinkaté kousíčky jedené vidličkou jíte docela dlouho. Ten pocit, že něco jím, je totiž báječný. Mám ale obrovskou chuť na opulentní věčeři v restauraci s kupou amerických brambor. Něco "echt" kalorického a "echt" nezdravého. Kupuju jen nízkotučné jogurty a nízkotučné sýry. Dala bych si ráda selský jogurt s oříšky, ale jím bílý neslazený jogurt. Cítím se ale fajn, když lezu na váhu a čísílka jsou den po dni nižší. A ten báječný pocit, když mě přestane sukně škrtit v pase. K nezaplacení.
Učím se anglicky, ale jde to těžko. Dvacet hodin týdně. ( 3 x 4 hodiny výuky + 8 hodin domácí přípravy). I dvacetileté holky říkají, že je toho moc a mě už bylo 2 x 20 a ještě o dost víc. Každých dvacet nových slovíček je tvrdě vydřených. Počítám, že každé slovíčko potřebuju tak 20 minut, než si ho zapamatuju. A co teprve věty, to je skoro porod. Dvacet napsaných vět v domácím úkolu znanemá tak mininálně 3 x 20 minut. (koukám, vypadá to, že umím počítat jen do dvaceti :-)) Někdy si připadám jako chlupatá deka, tak pomalu ze mě ty věty lezou. Tři dny v týdnu mám výuku, tři dny v týdnu píšu úkoly a učím se. Sedmý den odpočívám. Jako Bůh. Sedmý den mi připadá božský. Překonávám touhu trávit večery jen nicneděláním. Zatím to překonávám. Cítím se ale fajn, když pod úkolem mám napsáno "excellent" a učitelka mě chválí. A hlavně když to pak jde, když opravdu umím. Báječný pocit, když jsou dobré výsledky.
Snažím se zlikvidovat kostlivce ze skříní, ale jde to těžko. Odhodlání mám veliké. Chci dořešit vše nedořešené. Začala jsem na pracovním stole přebráním všech hromad papírů. Některé mohly do koše, to v nejlepším případě. Některé se daly vyřešit hned a bylo to kupodivu docela snadné. Další už vyžadají trochu času a hlavně odvahy. Nejhorší je, že se na řešení jedné věci nabaluje řešení dalších a dalších a dalších. Kostlivci zkrátka chrastí kostmi a ne a ne držet pohromadě. Rozpadají se po rukama. Snažím se je hodit buď do pytle a pohřbít úplně, nebo z nich sestavit tělo, které by bylo funkční. Sešroubované, leč funční. A to nemluvím o kostlivcích ve skříních. Ti ještě na svůj čas čekají. Postupuji krok za krokem a snažím se překonávat touhu ty skříně zamknout a zapomenout že kostlivci jsou. Bylo by to tak sladké, zapomenout na ně, leč kostlivci jsou a já ty, o kterých vím, zlikviduju. Určitě zbydou nějací o kterých nemám ani tušení. Cítím ale velkou úlevu, když se mi podaří nějakého kostlivce zlikvidovat. Báječný pocit z dokončené práce.
Chci nekouřit, ale jelikož nekouřím nijak moc, není moje odhodlání nekouřit moc velké, proto to taky moc neřeším a prostě si pár cigaret denně dopřeju. Někdy víc než jeden pár. Ale tak maximálně dva páry. Cítím ale, že by to chtělo radikálnější přístup. No co co, nejde všechno najednou.
Takže jsem vlastně ve válce. Ve válce sama se sebou. A tyhle boje bývají nejtěžší, přestože svého nepřítele dobře znáte.