Můj svět – aneb jak to vnímám já

Valentýna neslavím

Datum: 13. 2. 2011 17.34 | Autor: Já | Kategorie: Vážně | Komentáře: 10

14.2.2005. Nevím už, co jsem dělala během celého dne. Ale na ten večer si pamatuju přesně. Jsou dny na které nelze zapomenout. Seděli jsme v kuchyni u stolu. Já, manžel a jedna z mých dcer. Povídali jsme, smáli jsme se něčemu. Zazvonil telefon. Můj nejmladší bratr volal. Chvilenku jsem se zaradovala, mám ho moc ráda, ale jeho  sdělení mi vyrazilo dech. „Volali z nemocnice. Mamka odpoledne umřela.“ Zpráva, které jsem odmítala  uvěřit. Maminka měla jít druhý den domů. Odpoledne mluvil starší bratr s doktorkou. Maminka byla po chřipce, ležela na infekčním. Už jsme neměli  pocit, že bychom se měli o ní strachovat. Ten strach jsme nějak vyčerpali už předtím. Nebyl to dobrý začátek roku. Tatínek měl srdeční potíže v lednu, tam jsme se báli hodně, pak dostala maminka ošklivou chřipku. Teď byl tatínek z nemocnice doma a maminka měla přijít druhý den. Mělo být lépe. Měli se uvidět po dlouhých šesti týdnech. Kvůli chřipce panoval zákaz návštěv.  Přála jsem si,  aby to byl jen sen. Přála jsem si, vzbudit se z toho ošklivého snu. Chtělo se mi křičet, že to není možné, ale nevydala jsem ani hlásku. Moji, když mě viděli,  věděli, že je zle.  Jednala jsem jak stroj. Oblékla jsem se, šla jsem pro sestru. Seběhla ze schodů a já jí musela tu zprávu říct. Vidím ji jak dnes, opřela se o zeď,  aby neupadla. Musela jsem zavolat ještě synovi a druhé dcerce, že jim babička umřela. Tak těžko se tohle říká. Zašla jsem i k sousedce, maminčině kamarádce. Pak jsme seděli jsme všichni u tatínka v pokoji. Modlili jsme se společně. Z věže  kostela zvonil umíráček. Neplakala jsem, protože  jsem čekala, že se vzbudím a oddychnu si. Pořád jsem tomu nevěřila. Odmítala jsem tu krutou pravdu přijmout. Plakala jsem až mnohem později. Až mi došlo, že můj svět už nikdy nebude jako předtím. Valentýna neslavím, chodím k tatínkovi. V takový den nesmí být nikdo sám.




Komentáře:

  1. Jarka13. 2. 2011 18.16

    Jéjej Miládko, to bylo dnes smutné povídání. Já i manžel už nemáme tatínky, ale maminky ještě ano, vůbec si nedokážu představit, že jednou nebudou. Bez rodičů už svět opravdu nemůže být jako předtím.



    odpovědět
  2. nena13. 2. 2011 19.17

    Také neslavím i když se to nestalo na Valentýna. Dnes si popsala přesně to, co jsem cítila, když mi zemřel Pepa, prázdno jen obrovská černá díra uprostřed hrudi. Čas mne vlekl prázdnou, hluchou. lhostejnou, uvnitř také mrtvou. Dobře, že k tatínkovi chodíš, ke mně také chodí děti.



    odpovědět
  3. skaut6813. 2. 2011 22.41

    No, my taky toto neslavíme. To už je mimo nás. Ale tu chvilku si dovedu představit. Rodiče mi ještě žijí, ale když zavolala švagrová, že umřela jejich máma, tak jsem tomu též odmítala uvěřit. Nemohla jsem, vždyť dvě hodiny před tím jsme se viděli. Jenže... Ona se tehdy s námi loučila, já to tušila a manželovi jsem nic neřekla. Já si to pak hrozně vyčítala.



    odpovědět
  4. Hospodynka14. 2. 2011 8.58

    Hrozné, když smrt přijde tak nečekaně. Manželovi teď marodí tatínek, už od podzimu. Máme o něho strach.



    odpovědět
  5. Tenisák14. 2. 2011 9.26

    Co na to říci, radši pomlčím. Taky jsem nedokázal plakat když matka umřela, pamatuji si, že jsem se tomu sám až divil.



    odpovědět
  6. Mandragorra14. 2. 2011 19.33

    Věřím, že svět už vždy bude jiný. Mne to naštěstí zatím nepotkalo a ani si to neumím představit, hlavně tu bezmoc a prázdnotu...



    odpovědět
  7. renuška15. 2. 2011 8.37

    Mil, já si k Tobě chodím načerpat vždycky tolik lidské čistoty a zpravidla příjemností a krás života. I tohle je život a je mi z toho nehezky. Až se pak stydím za své "starosti", když opravdové ztráty jsou daleko, daleko horší ... V těchto situacích mi pak docházejí slova a cítím jen smutek.



    odpovědět
  8. Marie15. 2. 2011 11.13

    Mám rodiče také ve vyšším věku a když zazvoní telefon mám vždy hrozný pocit,že se něco stalo.Je to nezvratné,že tu nebudou na vždy,ale ten strach již dopředu ,že to příjde někdy možná brzy možná né mě užírá.



    odpovědět
  9. liduška15. 2. 2011 16.36

    Taky ten den neslavím a celý den myslím na babičku a vždycky mi je líto,že neviděla svoji pravnučku Martinku,která se narodila asi 3 týdny poté. Ale věřím,že o ní ví. Byla to moje milovaná babička.



    odpovědět
  10. babi Maňasová15. 2. 2011 19.16

    To bylo smutné psaní, Miladko. Nejhorší je, když ta zpráva přijde takhle nečekaně.



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: