„Jsem spokojenej, ale tak nějak nejsem šťastnej“. Tak tohle mi řekl jeden přítel , když jsem se ptala, jak se má. Odpověď překvapivá, už jen tou upřímností. Docela mě to oslovilo. A právě ten den, když jsem přebírala dodávku časopisů do knihovny, všimla jsem si, že je mezi nimi magazín s názvem „Štěstí - 96 stran o štěstí“. Dávno už si časopisy domů nenosím, protože je pak stejně nepřečtené vracím, ale pod vlivem té odpovědi jsem udělala výjimku. Časopis byl plný citátů moudrých i méně moudrých, povídání osobností známých a lidiček úplně neznámých v čem vidí štěstí a spokojenost a pak spousta rad jak si zajistit štěstí a spokojenost: jako třeba: myslete víc jen na sebe, nemyslete jen na sebe, nechte se hýčkat, hýčkejte někoho, kupte si něco na sebe, kupte někomu něco, běžte na vycházku i když se vám nechce, nechoďte nikam, když se vám nechce, jezte víc čokolády, nejezte žádnou čokoládu a další a další protichůdné rady. On totiž žádný návod na štěstíčko a spokojenost není, kdyby to bylo tak jednoduché, postupovali by všichni podle návodu. Nebo možná nepostupovali, nakonec víme všichni, jak to dopadlo v ráji. Každý fungujeme jinak, každý máme jinou představu o štěstí. No a já, já patřím k těm, kteří spokojení nikdy moc nejsou, pořád mám ve všem nějaké ale, kdeco mě štve, ledacos chci změnit (včetně sebe). Moji nejbližší by mohli vyprávět, jak těžké to se mnou někdy je, když se mi něco podaří, sice mám radost, ale hned chci něco dalšího. Jenže to je právě to, co mě činí šťastnou, takže klidně se mě zeptejte jak se mám, upřímně mohu odpovědět: „Nejsem sice úplně spokojená, ale jsem tak nějak šťastná".