Být první je bezva. A být první vlastní zásluhou to je teprve bezva. Zvítězit, být nejlepší, kdo z nás by tohle nechtěl. Jen pokrytec může říct, že je mu to jedno. Uznávám a vzdávám čest těm, kdo jsou jedničky. Jedno prvenství mi je ale trochu proti srsti. A to se týká prvního narozeného miminka v novém roce. Není přece žádná zásluha narodit se první, nebo porodit první. Dělá se kolem toho spousta humbuku, oslavujou se první mimimka města, kraje, republiky, snad dokonce světa. A letos je kolem prvního narozeného občánka mého krajského města nadělalo ještě víc humbuku než jindy. Miminko opustila matka. Tak a co teď primátor s dárkem a finančním obnosem pro rodiče?
Opravdu "zajímavě" se k tomu postavil tisk toho města. Prostě opuštěného chlapečka ignoroval (jen doufám, že ne proto, že je rom) a nepsal o prvním občánkovi města, ale psal o prvním narozeném dítěti v tamní porodnici. Hodilo se jim to víc do krámu, mohli maminku s miminkem vyfotit. A tak se stalo, že se v tisku objevila nejmladší občanka naší obce. Měla bych být ráda, zase jsme se zviditelnili, ale tak nějak v tomhle případě nejsem, protože mám pocit, že jaksi nezaslouženě.
My u nás na tohle prvenství nehrajem, my vítáme každé miminko se stejnou radostí a stejným dárkem, ať už se narodí v pátek, nebo ve svátek. Tak Kačenko, ať už jsi byla první, druhá, nebo třeba desátá, vítej a do života Ti přeju všechno dobré.