Můj svět – aneb jak to vnímám já

V článku  http://mi-lada.blogysek.cz/vazne/porovnejte-si  jsem slibila, že vysvětlím  proč paní ředitelka jednoho stacináře nemá ráda ředitele jedné soukromé školy. To bylo tak. Před časem jsem byla nominován ne cenu Dˇ. Dˇjako děkuji. Tehdy jsem o tom psala tady, protože mě to moc potěšilo. http://mi-lada.blogysek.cz/tak-trochu-denicek/cena-d   Nominována jsem byla  jako zástupce všech těch lidiček, kteří to, za co jsme byli nominováni, dělají. Jedná se o širší spolupráci se stacionářem. Nejde o to, že bychom jim dávali jen peníze, jde o to, že je v tom zapojena široká veřejnost a jsou tam osobní kontakty s handicapovanými. Předtím jsem vůbec netušila, že se nějaká taková cena uděluje. Zapátrala jsem na netu a zjistila jsem, že nominován byl i jeden můj známý. Dobrý známý, bývalý kolega, vlastně jsme i hodně kamarádili. Čas nás rozdělil, už léta se moc nestýkáme, spíš jen náhodně. On je dneska ředitelem a majitelem soukromé grafické školy, já jsem taky na jiném postu. Potěšilo mě, že je taky nominován.  Pak jsem si přečetla, že  že jeho nomince byla z finanční sponzoring pamětní desky Pavlu Landovskému. Taky jsem se dočetla, že ho nominoval sochař, který tu pamětní desku dělal. Což mě už tak nepotěšilo. Za prvé nemám Pavla Landovského moc ráda (což je pravda ryze osobní) a za druhé mi přišla divná  nominace od někoho, kdo z toho měl kšeft. Velmi mě pak překvapilo, když se tahle nominace dostala do užšího výběru při udělování krajské ceny. Pak jsem zjistila, že v krajské porotě je onen sochař. Šokovalo mě, že může být v porotě někdo, kdo sám nominuje, ale první co mě napadlo bylo to, že tu cenu mu udělit nemůžou. To by bylo přeci proti zdravému rozumu.  Pozvali nás na slavnostní udílení krajské ceny. Docela přijemná záležitost, neboť  patron krajské ceny byl majitel hotelu a připravil pro všechny pohoštění. Tak mě napadlo, že  se ty peníze, které to stálo, mohly investovat do nějakého smysluplného projektu, ale fakt je, že i dodročinnost potřebuje reklamu, dneska to bez reklamy nejde nikde. Zabil dvě mouchy jednou ranou, on měl reklamu pro svůj hotel, reklamu udělal i těm, kteří se snaží pomáhat. Pak už došlo na vyhlášení výsledků. Představili všechny, kteří postoupili do krajského kola a porota ve složení: majitel hotelu, onen sochař a politička z města, kde ta deska je umístěna, vyhlásili vítěze. Bylo to překvapení a to překvapení nemilé. Myslím, že jsme zůstali všichni "štronzo". Zvítězila právě ta nominace sponzoringu pamětní desky. Druhý šok byl to, jak samozřejmě byla cena přijata. Já bych se styděla za něco takového tuhle cenu přijmout. Ale jemu to vůbec nedošlo. V ostatnch to budilo velké rozpaky, komise a on na rozpacích vůbec nebyli. Snažila jsem se to přehlížet, protože jsem si říkala, že mu to třeba jen závidím a chci cenu pro sebe. Paní ředitelka ze stacionáře, která nás nominovala, to nemohla ale rozdýchat. Fakt je, že to byla pořádná facka těm, kteří dělají spoustu dobré a záslužné práce. Bylo tam třeba nominováno občanské sdružení, které organizuje  návštěvy mladých náctiletých kluků v domově seniorů a podobné projekty. A pak vyhrály prachy. Byl to fakt hnus. Tehdy jsem o tom nechtěla psát, chtěla jsem,  aby nejdřív vychladly emoce. Ale hnus mi to připadá i dnes s odstupem času. A nevadí mi, když si to třeba náhodně přečte, dokonce až ho potkám, zeptám se ho, zda mu  nepřišlo blbý tu cenu přijmout. Byli jsme pak ještě pozváni do Národního divadla na udílení celostátní hlavní ceny. Jednu z cen, která měla být udělena, měl dostat i jeden z vítězů krajských kol. Trochu jsem se bála, zda nevyhrají zase jen prachy, ale tam už bylo všechno v pořádku. Cenu dostala stavení firma, která pomáhá dětem z dětských domovů, aby se u nich vyučily a zajistí jim práci a bydlení. Pomáhá jim při startu do života. Tak takhle já si představuju pomoc.  Teď mě napadlo, že bych mohla na pana ředitele zapůsobit, že by příště mohl napřít svoji pomoc právě na onen stacionář. Tak radši ať tenhle článek nečte, to by pro mě a pro ně asi už neudělal. :-)