Byla jsem v pátek pozvaná na akademii. Tedy ne do školy, ale na vystoupení klientů stacionáře pro děti a dospělé s mentálním a kombinovným postižením. Vlastně jsem byla pozvaná na ten den i do školy. Na den otevřených dveří soukromé umělecké školy. Vybrala jsem si to divadlo. Ano, to vystoupení bylo v opravdovém divadle a byl to nezapomenutelný zážitek. Přes všechna omezení (pohybová i mentální), která klienti stacionáře mají, podávali obdivuhodné výkony. Tančili, zpívali, hráli na hudební nástroje, nebo třeba jen znakovali, každý podle toho, co mu postižení dovolilo. Vše ale s obrovským nasazením. Podtitul jejich programu zněl: "Dokážeme víc". A dokázali opravdu hodně. Mne navíc dokázali při každém čísle rozplakat dojetím a dokázali, že jsme jim všichni tleskali ve stoje. Taky jsem si koupila kalendář s jejich výtvarnými díly. Zatím leží na stole a vedle něj propagační materiály oné umělecké školy. Tak na to koukám a napadlo mě....no podívejte se na tato dvě výtvarná díla a budete vědět co mě napadlo. Ten první obrázek tvořilo děvče mentálně postižené, to druhé dílo je práce budoucích umělců.
Příště Vám napíšu proč má paní ředitelka stacionáře na ředitele školy pifku. Je to docel paradox, že je tu mám vedle sebe. Tedy ty jejich materiály nám vedle sebe. Ona by vedle něho nebyla ráda a on by si jí asi ani nevšiml. Kouká totiž výsoko, nebo možná tak nějak zvysoka. Ale o tom až příště.