Přínesla jsem si domů onehdá petrklíč. Věděla jsem, že to není rozumné, ale tahle zima je už moc dlouhá a já se nechala zlákat. Vybrala jsem si dle mého mínění ten nejhezčí a kochala se jeho zářivou červenou barvou. Ale ouha, ta jeho zářivá barvička začala časem blednout, ale pořád se mi ještě líbil. Měl spoustu poupátek a já se těšila na každý kvítek, který se mi rozevře. Ale každý z těch kvítků, který vykvetly byl bledší, menší a némě líbilý. A považte, dokonce mu začali chřadnout i listy. Takže teď mám petrklíč, který má pár bledě žlutých nedomrlých kvítků a usychající listy. Prostě rostlinku na vyhození. Přesto nemám sílu ji vyhodit. Jako by mi bylo líto těch chvil, kdy jsem se těšila z její krásy.
A víte co, dneska nemilosrdně poletí do popelnice.
Kéž bych takhle dokázala zatočit i s ostatním, co už jen živoří. Jenže petrklíč není klíčem ke všemu.