Pořad s tímto názvem běžel před časem v televizi. Lidi v něm, kvůli možné výhře, přiznávali před kamerami a před svými blízkými skutečnosti hodně důvěrné, ba i takové, které mohly jejich blízkým i jim samotným ublížit. Detektor lži odhalil, zda mluví pravdu, či ne. Odhalení lži znamenalo konec hry. Jo, říkali tomu hra. Jestli to byla hra, tak podle mě hra s ohněm. Ten pořad jsem nesledovala cíleně, byl mi proti srsti, ale náhodně jsem viděla a žasla jsem. Včera večer jsem žasla znovu. Na jakémsi kanálu jsem narazila na opakování jednoho dílu. V tom zpovídacím křesle seděla paní, sice už mírně pokročilého věku, leč atraktivně vyhlížející. Dobrovázela ji matka a dospělá dcera. Partnera sebou neměla, že prý momentálně žádný není. Ta paní na sebe s úsměvem prozrazovala, že podváděla svého partnera, že sex používala i k vydírání, že tajně čte SMS v mobilu své dcery, že už v životě kradla...a ledacos podobného. Pak dostala takovou jednoduchou otázku. "Bojíte se, že ve stáří zůstanete sama?" Pomyslela jsem si, že jednodušší otázku dostat nemohla. Ten strach z ní totiž přímo čišel. Ale ona překvapivě odpověděla: "NE". A pak s údivem v očích odcházela, když detektor odhalil její lež. Byla skálopevně přesvědčena, že neřekla lež. A mě došlo, že takhle umíme obelhávat sami sebe, tak dokonale, že uvěříme, že je to pravda. A to tehdy, když si moc přejeme, aby to pravda byla.