Dostala jsem od svého synovce dárek k narozeninám. Super dárek, vyhlídkový let letadlem. Synovec je pilot, stačilo jen vybrat si nějaký hezký den, kdy budeme mít oba čas. Nějakou chvíli nám to trvalo, no asi tak 2 měsíce, než k tomu došlo. Ale jednoho fakt krásného dne prostě zavolal, že přiletí na nejbližší letiště, ať tam jsem a že si můžu vzít ještě jednu osobu sebou. Koho jiného než manžela, ať už ty děti jsou úplní sirotci, kdyby k něčemu došlo. Dali jsme dětem instrukce, kde že jsou naše životní pojistky a vyrazili jsme. Letiště máme takříkajíc za humny, synovec přistál v avizovaném čase, seznámil nás s letadýlkem a způsobem komunikace mezi pilotem a osádkou, zeptal se, kam bychom rádi a vyrazili jsme. Nádherný zážitek, úplně něco jiného něž let velkým letadlem. Rodný kraj jak na dlani, viděla jsem všechny detaily své milované vesničky pěkně z nadhledu, moc se mi to líbilo. Jenže jak jsem si to chtěla užít a několikrát jsme mojí vísku obkroužili, neudělalo se mi právě dobře. On den byl sice krásný, ale to sluníčko pražící do kabiny letadla, to kroužení a ještě k tomu jsem zrovna nebyla úplně v kondici, neboť i ženy mají své dny, to všechno způsobilo, že mi bylo fakt hodně blbě. Zkrátka už by mi to bývalo bylo stačilo. Já viděla, co jsem vidět chtěla a chtělo to přistát. Jenže jsem to nechtěla pokazit manželovi, který vyslovil přání, že by se rád podíval nad místo, kde léta pracoval, tak jsem si říkala, poletíme rovně, já se taky srovnám. Jenže nesrovnala. Letěli jsme ještě dalších deset minut a mě bylo hůř a hůř, začali se mi dělat mžitky před očima a nakonec jsem stejně musela požádat, abychom se vrátili. Dopadlo to tak, že jsem se po přistání složila, do večera jsem ležela s mokrým hadrem na palici a rodina kolem mě chodila se strachem a po špičkách.
Proč to sem všechno píšu? Jenom jsem chtěla říct, že někdy bysme fakt měli myslet víc na sebe, protože sebezničením nikomu neprospějem.
Tak tohle jsem si ještě užívala.