Můj svět – aneb jak to vnímám já

Zradilo mě auto. Jakoby dostalo škytavku. Dokonce při couvání „chcíplo“. Ještě sice naskočilo, ale rozvítila se kontrolka. Takovej ten jakoby motorek. Bylo zle. Doškytala jsem do servisu a ukázalo se, že „autí“ za to nemůže, že za to můžou kuny. Ty kurvy  mršky, kterým tak chutnají kabely. Bylo jedno kdo za to může, jisté bylo, že kabely se musely objednat a já zůstala na ulici. Vlastně né na ulici, ale na chodníku. Potřebovala jsem vyřídit cosi na sociálce, na VZP, na finančním úřadě, na celním úřadě, navštívit dcerku a pak jsem měla ještě rande. Rande s manželem, jakože půjdeme do kina, na večeři, prostě že budeme mít hezký podvečer i večer. Jenže já šlapala chodník. Našlapala jsem se dost. O to víc, že já, zvyklá městem popojíždět, chodila jen po jízdních trasách a ctila jsem i dopravní  značení. Prostě  do protisměru bych nešla.  A kvůli tomu rande jsem měla na sobě boty na podpatku. Co vám budu povídat. Když  můj drahý dorazil  do města, byla jsem už ztahaná jako kůň, do kina jsem už nechtěla, neb by to byly vyhozené peníze, stejně bych usnula. A města jsem měla plné zuby. Tak jsme  na večeři jeli do hospody vedle ve vsi. Bylo tam zakouřeno a jídlo nestálo za nic.  Byl to zkrátka  den blbec. Ale já jsem si uvědomila dvě skutečnosti. Trošku protichůdné skutečnosti. Za prvé, že jsem na autě závislá a za druhé, že mi přes to dává obrovskej pocit svobody.