Vykvetl mi petrklíč. Teď v listopadu.
Psala mi kamárádka. Zamilovala se. Už zase.
Znám ji dva roky. Žije sama. Moc touží, aby ji někdo miloval.
Zamilovala se za tu dobu už snad popáté, nebo pošesté. Už to ani nepočítám.
Pokaždé obrovské nadšení, že teď je to ten pravý.
Pošle mi fotku, napíše kdy a jak se seznámili.
Pokaždé v tom něco skřípe.
Pokaždé jsem měla pochybnosti.
Pokaždé jsem jí ty pochybnosti sdělila.
Pokaždé mi je vymlouvala.
Pokaždé se to zvrtlo.
Pokaždé mi, bohužel, dala za pravdu.
Raději bych se konečně mýlila.
Moc bych jí přála, aby jí to vyšlo.
Jenže ta její touha být milována, ji zaslepuje oči.
Ta její touha ji moc rychle žene do vztahů, které končí fiaskem.
Je stejná jako ten petrklíč co právě vykvetl.
Moc chtěl jaro.
Nechal se zblbnout sluníčkem a teplem.Uvěřil, že už je to tu. Byl netrpělivý, nevydržel čekat.
Na jaře nebude mít sílu kvést.
Každý paprsek slunce totiž neznamená jaro.
Každý začínající vztah není pravá láska.
Jaro nakonec přijde. I láska moji kamarádku potká, věřím tomu.
Jen mám strach, aby nebyla moc vyčerpaná a měla sílu ji poznat a prožít.
Aby měla sílu vykvést.
