Můj svět – aneb jak to vnímám já

Dneska by měl tatínek narozeniny. Osmdesáté osmé. Měl rodinné oslavy rád. Měl totiž rád rodinu, celou velkou rodinu. Sešli jsme se všichni kvůli tatínkovi včera, ale oslava to nebyla. Sešli jsme se na jeho pohřbu. Tatínek byl ze staré školy, přál si pohřeb typicky venkovský. Takový, kdy se doma jeho nejbližší loučí nad otevřenou rakví, venku hraje hudba a čekají sousedé  a známí. Pohřeb, kde je spousta věnců a květin. Pohřeb, kde rakev nesou jeho milovaní potomci a nikoli nějaký zřízenec pohřební služby.  Taky si přál, abychom se po pohřbu sešli na hostině. To všechno jsme mu splnili. Hudba hrála jeho nejmilejší písničky a  tatínek v rakvi vypadal jakoby spal. Rakev nesli jeho statní vnuci. Příbuzných a  sousedů se sešlo opravdu hodně a květin je tolik, že zakrývají celičký  hrob. I ta hostina byla. Jedlo se, pilo se, vzpomínalo se nad jeho fotkami z dětství, mládí i dospělých let. Jeho sourozenci vzpomínali jaký byl bratr, děti na otce, vnoučata na dědečka. S nimi i jejich partneři. Byli tam i  jeho neteře a synovci. Všichni měli  smutek v srdci  a chvilkami slzy  v očích, protože jeho odchod bolí.  Jen   pravnoučata vesele pobíhala a radostně se smála, neboť jejich věk je sladce nevědomý. Nám ostaním, kteří si tu ztrátu uvědomujeme, pomůže jen čas. Jak mi napsala kamarádka: "Čas zahojí bolest  a pak se ti při vzpomínce na něho objeví na tváři úsměv a ne slzy".  Myslím, že teprve potom bude  jeho přání splněno úplně. Radovat se ze života on uměl  a přál to i nám všem.