Byla jsem svědkem toho, jak si pětileté stvoření ženského rodu hraje s plátěným šátkem. Šátek svinula do ruličky, omotala si ho kolem ruky a byl to had. Syčel, plazil se jí po ruce, předvedla mi ho, dokonce jsem si na něj mohla sáhnout. Ta její fantazie mě tak okouzlila, že jsem tam toho hada viděla taky. Skoro jsem se bála ho dotknout, nemám hady moc v oblibě. Ujistila mě, že není jedovatý, tak jsem si ho pohladila. Pak mě napadlo, že si toho hada vyfotím, jenže bylo pozdě, už si s hadem nehrála a docela klidně mi povídá: "Vyfoť si ho složenýho" a předvedla mi šátek složený na klíně. No a tady je. Že to není had? Že je to jen barevný šátek? Pro pětileté dítě to může být cokoli na světě, my vidíme jen to, co vidíme.
K naší velké škodě.