Můj svět – aneb jak to vnímám já

Právě jsem se vrátila z nemocnice. Z návštěvy tatínka. Je tam už druhý týden a není to dobré. Je hůř a hůř. Nepřijímá potravu, žaludek neslouží, srdíčko taky už moc ne, tepů má 40 za minutu a sotva dýchá. Tělo slábne, ruce má rozpíchané od kapaček s umělou výživou. Právě mu napíchli výživu do tepny na krku. To ho velmi omezuje v pohybu. V pohybu na lůžku, pohybu mimo lůžko už není schopen. Nohy má oteklé, paty ho pálí. Snaží se posadit a spustit nohy z postele. Postel je tak vysoká, že to dělá velké problémy, přestože mu pomáhám.  Deky má dvě, sestra mu oblékla termo vestu, přesto je mu velká zima.  Jen hlava stále slouží. Takže on  ví, že by se musel stát zázrak  a my to víme taky. Bojím že umře brzo, zároveň se bojím, že neumře brzo. Že se jen tak nedá. Že se bude dlouho trápit. Držela jsem ho za ruku a jeho stisk je stále ještě docela pevný. Na chvilku, pak zeslábne.  Vždycky byl silný, jak fyzicky, tak vůlí. Teď slábne a já mu nemůžu pomoct. Povídáme o všem možném, újišťuju ho, že o výzdobu hrobů na dušičky se postarám (vždycky se staral on). On povídá: "na dušičky už tam třeba budu taky". Zlobím se a hubuju, že vede pohřební řeči, ale vím, že i to se stát může. Tak to obratím v žert a  říkám, až budeš tam nahoře, tak se tam za nás přimlouvej. A on se směje. Jo, holka, já budu mít co dělat, abych usmlouval sebe. Je to sice smích, ale je v tom i trochu strachu. V listopadu mu bude 88 let. Je to požehnaný věk a on se ho dožil v dobré kondici. A když teď  odejde, bude vlastně všechno jak má být.  Jsem už dávno velká holka a tohle všechno vím. Přesto to bolí, moc to bolí a já se opravdu bojím.