Mezi moje pracovní povinnosti patří i taková milá povinnost, jako je navštívit a poblahopřát seniorům při jejich životních výročích. Přináším kytku, dárek, blahopřání i nějaký finanční obnos. Proč říkám milá? Protože mi to přínáší dobrý pocit a leckdy je to velmi zajímavé a poučné setkání. Dobrý pocit mám z toho, že ti oslavenci mají radost, když přijdu a nebudem si nic nalhávat, udělat někomu radost je vždycky moc prima a pak, za ty dvě hodiny, které u nich strávím, si poslechnu spoustu zajímavého. Většinu těch lidí osobně znám. Znám je sice, potkávám je od svého dětství, vím kolik vychovali dětí, vidím jejich domky, zahrádky, ale vlastně neznám. Nevím nic o jejich radostech, starostech a trápeních. Ale to by bylo na dlouhé povídání, jaké osudy jsou mi svěřovány a nemám právo je prezentovat, jsou určeny jen pro moje uši a nebo spíš jen tak anonymně. Možná kdyby blogovali, hodili by je do písmenek. Neblogují, svěří se někomu, kdo je ochoten naslouchat. Ale já vlastně chci psát o něčem jiném. O lásce. O takové lásce, jakou mají tihle lidičky v sobě, o lásce která vydržela, o lásce, kterou jim vezme až smrt. Byla jsem nedávno přát jedné paní k osmdesátinám. Je už hodně nemocná, pohybuje se o berlích, má veliké bolesti, ale nejvíc naříkala nad tím, že nemůže být svému manželovi užitečná. Pán je ještě čilý, všechno obstará, nakoupí, má zahrádku i nějaké hospodářství. Nebyl u toho, když si stěžovala, že je jí líto, že mu nemůže s ničím pomáhat, že už je bezmocná, ona použila dokonce slova, "má se mnou jen starost a já jsem mu k ničemu". Vůbec si nenaříkala na svoje bolístky, jen na trápení, které její nemoc přináši jemu. Ale on pak přišel ze zahrádky, sedl si vedle ní, vzal ji za ruku a řekl, jak moc je rád, že ji má. Bylo v tom tolik citu, bylo z toho cítit tolik vděčnosti za každý den, kdy ještě mohou být spolu, až mi to vehnalo slzy do očí. Pak mi došlo, že vlastně všichni, které jsem zatím navštívila a i ti, které mám na seznamu pro příští návštěvy, mají svého partnera na celý život, tedy někteří už bohužel nemají, ale měli tak, že dokud je nerozdělila ta potvora zubatá, snášeli spolu dobré i zlé. A že toho zlého zažili opravdu hodně ve srovnání s dnešní generací, která ruší svoje svazky partnerské, z důvodů leckdy velmi malicherných, jak na běžícím pásu a to i bez ohledu na děti. Jakoby manželský slib už ani nebyl slibem, ale jen práznými slovy, která nic neznamenají.
P.S. Vím, že ten článek vyznívá trochu jako pro nedělní kázání, ale nějak se nemůžu vypořádat se skutečností, která se stala jednomu blízkému člověku a to mě určitě ovlivnilo, ale tak už to bývá, že nás ovlivní to, co se stane těm, které máme rádi.