Kdo někdy sbíral brambory tak ví, že je to docela otrava. Práce s ohnutým hřbetem, když je hezky tak je u toho vedro, když je zima tak je u toho zima, když je sucho tak se práší , když je mokro tak se lepí hlína na brambory, na rukavice, na boty.................prostě nevyberete si, nikdy to není nic povznášejícího. Taky máme políčko, dostali jsme, my sourozenci, od rodičů. Tatínek vždycky pěstoval brambory a i my pěstujeme brambory. Tatínek jich pěstoval hodně moc. Tatínek vždycky dělal všechno ve velkém. Neznal míru. Nesnášeli jsme to, nekonečné brázdy, nekonečné množství brambor, celý den celá rodina na poli. Pak měli s maminkou spoustu práce s přebíráním. Zlobili jsme se na něho, že mu to, ani nám, není zapotřebí, že by bylo lepší si ty brambory koupit. Dneska už je to v režii sestry a jejich synů. Brambor zasází podstatně méně, sběračů z rodiny se sejde dost (letos se uvařila guláš pro 22 dospělých a čtyři děti) a za půl dne je hotovo. Všichni pak máme, a že nás je opravdu hodně, celou zimu brambor kolik spotřebujeme a sestra má dostatek i pro svoje slípky. Já vlastně ani netuším kolik jich spotřebuju, prostě řeknu, že budu vařit brambory a manžel je přinese ze sklepa. Ale proč o tom píšu. Před lety, po černobylské havárii, jsem se zapojila do takové akce a dva roky jsem měla na prázdninách jednoho chlapce z Běloruska. Děti byly ze sociálně slabých rodin. A že to byly rodiny opravdu sociálně slabé bylo jasné hned na první pohled. A co terve po bližším poznání. Srdce nad tou bídou usedalo. Chlapec vůbec nechápal, že po polévce je ještě jedno jídlo, v obchodě se divil, že nakupuju plný košík jídla a vracel mi věci do regálů, abych tolik neutrácela. Divil se, že si můžem dovolit koupat se každý den a to, že máme každý svoje kolo, považoval za zázrak. V sedmi letech znal přesně ceny chleba v dolarech a cenu dřeva na topení. Ale zpátka k těm bramborám. Snažila jsem se dopisovat si s jeho maminkou. Její dopisy byly plné starosti o obživu. Jedna věta se mi vybaví vždycky, když sklízíme brambory, vlastně i často, když brambory vařím. Napsala mi: " Brambor se nám letos urodilo dost a nemusíme se tedy, bohu díky, bát do jara hladu." My, když se urodí brambor opravdu hodně, jsme trochu naštvaní, že jde sbírání pomalu a o nějakou hodinku se protáhne. Bohu díky, že to můžem vnímat takto.
