Je máj, je lásky čas.
Máj začíná každý rok tak hezky, dnem volna. Letos je i hezké počasí a protože je svátek práce, jdeme s manželem na zahradu pracovat. Pracujeme celé odpoledne, pak se políbíme symbolicky pod třešní, je pravda už trochu odkvetlá, ale to já ostatně taky, no pro jistotu se líbáme ještě pod hrušní a pod jabloní, ty mají květů dost a protože se ozývá hrdlička, zkouším recitovat Máchův Máj. Kdysi jsem uměla hodně pasáží nazpaměť, dnes už dám dohromady jen ty nejznámější. Tak si říkám, že bych si ho měla znovu přečíst a ptám se dětí, kde že ta útlá knížečka je, děti mi totiž většinu literatury, která za něco stála, rozebraly. Syn říká obvyklou větu: „Najdi si to na internetu". Jdu domů s tím, že si skutečně Máj najdu, vytisknu a přečtu. Číst něco takového na monitoru mi připadá nevkusné. Jenže jdu nejdřív do kuchyně a tam leží na lince máslo, vyndala jsem ho po obědě z lednice, aby bylo změklé na umíchání moučníku. Máslo má přesně tu konzistenci, kterou si pamatuju z dětství. Maminka měla máslo vždycky jen v kredenci na talířku, nikdy ne v lednici. Bylo nás doma pět dětí, rodiče a babička, máslo se vždycky hned snědlo, nestačilo se zkazit. Pokud nebyly napečeny buchty, jedl se chleba s máslem. Dneska mažeme na chleba ramu, obkládáme sýrem, šunkou, rajčátkem.... nebo snídáme jogurt s vločkami, mléko s corn flakes, nebo jiné nesmysly.
Jak beru do ruky to máslo, západní sluníčko mi svítí do oken, jsem příjemně unavená po fyzické práci, najednou krájím nožem, nikoli kráječem, tlustý krajíc chleba a mažu máslem, posolím a..................
Ach bože, to je poezie!!!!!