S parkováním je problém. Tedy u nás ve vsi ne, ale často musím do krajského města a tam mám problém vždycky. Pokud mám vyřizování na chvilku, používám placená parkoviště, abych ušetřila čas, neboť jak známo ,čas jsou peníze. Pokud vím, že se zdržím několik hodin, snažím se najít parkování zdarma. Mám pár takových míst, kde se většinou chytím, dnes ale byly navíc ve městě trhy a o to bylo horší. Konečně jsem našla mezi dvěma velkými vozy takou úzkou mezeru tak akorát na moje malé autíčko. Dokonce jsem otevřela dveře a prosmýkla se ven. Ale bylo nás takových víc, co měli dnes problém zaparkovat, takže několik bezohledných zaparkovalo podélně v řadě za kolmo stojícími auty. Když jsem se vracela k autu, už jsem viděla, že bude zle. Místečko nám úzké, volantem nemůžu ani hnout a pár metrů za mnou další auto. Dávám věci do kufru a najednou zaslechnu poznámku: „Hele, ta tutově nevyjede". Kouknu okem bokem a vidím na chodníku tři chlapi a civí, jak si poradím. Až jsem se zpotila při představě, jak tam popojíždím a po pár centimetrech se snažím vymanévrovat. Ale v tom mě to napadlo. Zaklapla jsem kufr,přistoupila k nim : „Pánové , prosím, vy jste určitě šikovnější, nevyjel by jste mi některý?" No že by se to toho hrnuli, to zrovna ne, ale řekněte, mohli odmítnou? Klíčky si ode mě vzal ten největší. Už to mě pobavilo, protože se do auta nemohl protáhnout, jak jsem parkovala tak natěsno a taky moje autíčko mu bylo tak trochu malé. A pak to začalo, ti dva mu ukazovali, kam až může zajet a já v pohodě stála, bavila se a v duchu jsem si počítala kolikrát bude muset couvnout a popojet dopředu a zase couvnou a popojet znovu a znovu a znovu a znovu......celkem třiadvacektrát.
Nahlas jsem se smála až když jsem odjížděla.