Včera jsem na návštěvě viděla hrát si dvě děti . Desetiletý chlapec ležel nemocný v posteli a jeho o pár let mladší sestřička na koberci a před sebou hračku - noteboook - opravdu jen takový na hraní.
Chlapec: "Co mám dělat? Já se nudím"
Holčička: "Počkej něco Ti pošlu" A prstíky jí kmitají po klávesnici, pak stiskne enter a hlásí: "Poslala jsem"
Chlapec: "Co jsi mi poslala?
Holčička: "Alé, jen nějaký nový fotky".
Chlapec: "Stáhni mi nějakou hru. Třeba :::::" (a těď řekl název hry, který jsem úspěšně zapomněla)
Holčička: prstíky znovu kmitají po klávesnici, pak odentruje a hlásí: "Stahuju" a zírá na obrazovku a čeká a čeká. Po chvíli řekne: "Je to nějaký pomalý....... a teď se mi to seklo, musím resetovat" a vztekle řízne do klávesnice.
Museli byste vidět ty její přesně odkoukaný pohyby a slyšet intonaci hlasu. Bylo to dokonalý. Div jsem se nepočůrala.