Mám svého zubaře. Prý patřím k těm štástným, neboť ne každý má svého zubaře. Přesto se s ním necítím šťastná, naopak, jsem vždycky dost nešťastná, když k němu jdu a odkládám to, co to jde. I on je ze mě zřejmě nešťastný. Zaprvé asi proto, že čím méně chodím, tím méně inkasuje peněz od pojišťovny i z mé peněženky. Zadruhé mi tvrdí, že je nešťastný z toho, že si neumím pořádně vyčistit zuby. Myslím, že ani on to moc neumí, z čehož já nešťastná nejsem, protože alespoň odcházím s pocitem, že mám lepší zuby než on. Jestlipak má on dobrého zubaře?
Taky mám svého psychiatra. Nestydím se za to, neb je "normální" mít psychiatra a navíc je to in. Tedy psychiatra ženu. A zatímco zubař vyžaduje mě pravidelně viděti , ona mě asi vidět netouží, soudě podle toho, že mi vždycky nechá recept na prášky na spaní na vrátnici a já odcházím od vrátnice s pocitem, že je na tom s časem a stresem ještě hůř než já. Jestlipak už má svého psychiatra?
Ještě jednu ženu lékařku mám. Svoji obvodní lékařku, kterou navštěvuji na povinná a a nepovinná očkování a když mám chřipku. Tu zajímá úplně všechno. Hlavně co se kde děje, kdo s kým a kde. Myslím, že mají se svojí sestrou největší kartotéku drbů v kraji. Méně už ji zajímá můj zdravotní stav. Když ji líčím svoje zdravotní potíže, tak mě odbude slovy, že to ona má taky. No jestli má takovou obvodní lékařku jako já, tak se ani nedivím.
Další z mých lékařů je ortoped. K tomu nechodím, k tomu vždycky už jen dobelhám. Nemůžu se mu ani uctivě uklonit, protože nemohu ohnout záda. Snaží se mi napravit záda a taky napravit můj přístup k zádům. Chtěl by, abych se chovala ke svým zádům ohleduplněji. Ale to on by měl ke svým zádům taky. Kdyby to dělal, neskončil by tuhle ve svém vlastním rehabilitačním zařízení na vedlejším lehátku s hekáním a prosbou o ultrazvukovou masáž a zahřívací zábal.
Mám i svého cévního chirurga. U něho se cítím jako v ráji. Dokonce mi jeho žena předčítala během operace. No řekněte, kdy naposledy vám někdo něco nahlas četl? Tedy pokud jste nebyli u soudu a nečetli vám rozsudek. A taky mi oblékal punčochy, pravda sice zdravotní elastické, ale dal si tu práci. No řekněte, děvčata, kdy vám nějaký chlap oblékl punčochy? Ještě tak svléknout, to jo. Ale zase za ty prachy, které mě ta operace stála, za to už je prodejný i lékař.
Samozřejmě mám i svého gynekologa. Člověka distingovaného, zachovávající ho si odstup, pokud je to u této profese vůbec možné. Vždycky mě pobaví, když při vyšetření odvádí pozornost rozhovorem o věcech veřejných. Takže já v poloze velmi nedůstojné, on s rukou v mém místě nejintimnějším a vedeme rozhovor třeba o důležitosti nového volebního zákona.
Pověděla bych vám ještě o svém anesteziologovi, ale bohužel jsem ho nějak zaspala. Představil se mi asi 20 vteřin před uspáním a podal mi ruku ve chvíli, kdy jsem ji měla už přikurtovanou k lehátku. Jak milé to bylo seznámení si asi dovedete představit.
Z toho čtení je vidět, že nemám přehnanou úctu k lékařům, ale mám ještě jednoho, pro mě toho nejdůležitějšího. Je jím můj zvěrolékař. Odmítá sice léčit naše domácí mazlíčky, s těmi musíme ke konkurenci , ale je mi nablízku, když mě trápí bolení zubů, drží mě za ruku, když se bojím operace a nemůžu v noci spát, vaří mi čaj, když mám chřipku, obouvá mi boty, když mě bolí záda, více či méně trpělivě snáší všechny moje bolístky a je se mnou i když mě nic nebolí. Jeho jméno je spolu s mým na našem domovním zvonku.