Stopaře beru jen vyjímečně. Jsem přece jen ovlivněna katastrofickými zpravami v TV a tisku a pak, někdy jsem v autě ráda sama. Je to takový čas, který je tak trochu jenom můj. Takže stopaře moc ne, ale téměř pravidelně zastavuju školákům, kteří jdou pěšky ze sousední vesnice a lidem na zastávce autobusu, když vím, že jedu stejným směrem. Takhle jsem jednou v zimě naložila na zastávce autobusu stařenku. Mrzlo jen praštělo, ráno bylo ještě šero, já bych se tedy dobrovolně na cestu nevydala, zvláště kdybych musela čekat v mraze na autobus. Stařenka jela svému stařečkovi pro léky k doktorovi, do vesnice vzdálené asi 4 km. Těch pár minut jízdy je hloupé mlčet, tak začínám hovor, jak jinak než na nejvděčnějším téma - počasí. Navíc si na počasí stěžuju, což je fakt úplně typické, když je teplo, stěžujem si na teplo, když je zima, na zimu, vždycky bysme rádi něco jiného. Jenže stařenka na mě spustila, ale děvenko, nestěžuj si, vždyť je tak pěkně, podívej, jaký bude hezký den. A to jí čekala cesta zpět pěšky, v mrazu a rozježděném sněhu, nebo dvouhodinové čekání na autobus. Takže já jsem ji svezla a ona mě převezla. Jo a děvenko mi říkala jen proto, že jí bylo víc než osmdesát let, a navíc špatně viděla. Od té doby si na ni vždycky, když nejsem spokojena s počasím, vzpomenu, zkouším se na to dívat jejíma očima a řeknu si: podívej, jaký bude hezký den. Většinou to zafunguje, ale dneska, 15.října, když sněží na ještě kvetoucí keře, meluzína hvízdá v komíně a já nemůžu najít zimní boty, tak to vážně nezvládám. Dneska se mi to fakt nejeví jako nejhezčí den. Ale koukám, na netu píšou, že kvůli počasí zůstalo 70 tisíc domácností dneska bez proudu, a já si tu sedím v teploučku u počítače, mám světlo, teplo, já mám vlastně hezký, přímo nádherný den. Že to vypadá, že mě potěšilo cizí neštěstí? Ale kdeže, jen jsem si uvědomila, z čeho všeho se můžu těšit.
A co vy? Máte hezký den?