Mám synka, tedy je to už syn. Boty má sice ještě za tátovy peníze, ale už stojí na vlastních nohou. Tuhle přijel domů a já se ptám: "Jak se máš , chlapečku?" A on na to: "Mami, myslím, že bys mi neměla říkat chlapečku:"
Pravda, bude mu v zimě pětadvacet, je o dvacet centimetrů větší než já, asi už není chlapeček. Snažím se ho oslovovat jak se sluší pro mladého muže:Ondro, Ondřeji, ale občas mi ujede:Ondrášku, Ondři. Pořád je to pro mě ten malý kluk, co tak moc plakal, když jsem mu ošetřovala rozbité koleno.
Asi to máme, my matky, tak nastavené. Vyprávěla mi tuhle totiž švagrová.
Má babičku, babičku téměř stoletou, a když její syn, otec mojí švagrové chtěl vyzkoušet jízdu na skútru, tak stařenka z okna volala: "Ať ten kluk z toho sleze".
Ten kluk, který se o ni stará, ten kluk, který vychoval čtyři děti, ten kluk, který má sedm vnoučat,ten kluk, kterému je sedmdesát let.
Pro svoji matku ale napořád malý kluk.
Ale kluci, to neznamená, že se nemáte chovat jako opravdoví chlapi.