Můj svět – aneb jak to vnímám já

Byla jsem na mikulášském karnevalu. Dětičky tam přišly většinou  v kostýmech čertíků, sem tam některá z něžnějších holčiček v kostýmu anděla, ale všechny řádily jak utržené z řetězu. Rodiče přišli v civilu, ale řádili taky. Ovšem jen do té chvíle, něž se objevil Mikuláš, anděl a čert, kteří vypadali jako opravdoví, nebo snad dokonce byli opravdoví. Mikuláš měl knihu hříchů a  na každé z dětí něco věděl a hned spustil: Tak Pepíčku ty si prý nečistíš zuby. Maruško, ty prý nechceš půjčit bratříčkovi hračky.  Ty Radku, prý jsi bil ve školce Petříčka. Leničko, ty nechceš jíst zeleninu a jen mlsáš. Viktore, ty jsi kouřil za školou. Terezko ty jsi   lhala mamince........Děti reagovaly různě, podle věku a podle nátury. Některé se stydělo, jiné frajersky hodilo hlavou, jiné vyděšeně plakalo, dalši slibovalo, že už se polepší. Bylo kolem toho spousta smíchu ze strany dospělých. Tak mě napadlo, jak by to vypadalo, kdyby najednou Mikulaš spustil na nás dospělé: Franto, ty prý chodíš každý večer do hospody. Markéto, kdy naposledy jsi uvařila dětem o víkendu slušné jídlo? Petře, ty prý jezdíš služebním autem na soukromé kšefty. Milado, ty si v pracovní době píšeš jakési články na blog. Václave, tebe viděli, že chodíš kamarádovi za ženou.......  Jak bychom asi, my dospělí, reagovali? Házeli bychom frajersky hlavou? Zastyděli bychom se?  Vyděsilo by nás to? Slibovali bychom, že se polepšíme? A polepšili bychom se? Nevím, ale jedno vím jistě, že by bylo rychle po legraci.