Máma pere. To byla první věta mého syna, kterou dal dohromady. Žádné máma hají, táta pápá, nic takového, prostě žil v realitě. V realitě hromádek vytříděného prádla a v realitě několikrát do měsíce vytopené kuchyně, protože v té době se nám pračka Tatramat do koupelny nevešla a i kdyby se vešla, asi by nám otloukla vanu, potvora jedna skákavá. Jeho „máma pere" znělo tedy spíš jako "máma pee", bylo mu něco málo přes rok, naučil se chodit a protože nám právě zavedli telefon*, zvedal sluchátko a hlásil: "máma pee". Téměř nikdy nekecal, nebo se jen malinko odchýlil od pravdy, protože pokud jsem zrovna neprala, tak jsem se prádlu věnovala jiným způsobem. Vyprat prádlo je jen začátek, v podstatě díky automatické pračce ta nejsnazší fáze péče o prádlo.
Jak děti odrůstaly, neprala jsem denně a taky jsem tu mrchu skákavou tatramatku vyměnila za stroj poněkud tišší a méně pohyblivý. Prala jsem spíš nárazově, ale to jsem si to užívala celé dny, když přijely děti domů. Maminko, přivezly jsme ti dárek, máš ho v koupelně, hlásily při příjezdu. Až dodnes.
Jenže zítra, zítra může být jinak. Dcerka přivezla prádlo a prý ať si to vychutnám, že je to naposled. V sobotu se stěhuje do Prahy do bytu vybaveného pračkou, a hned v neděli se syn stěhuje do Olomouce. Vyhrožuje, tedy vlastně slibuje, že za první výplatu si koupí pračku, ale kdo ví. Jenže když ne za první, tak za druhou, nebo za třetí, za čtvrtou už asi fakt jo.
Prostě to vypadá tak, že budu mít konečně vypráno.
Takže děvčata nezoufejte, jednou budete mít taky vypráno, sice ještě nějaký ten hektolitr vody pračkou proteče, ale dočkáte se.
Jen radost z toho má malinko trpkou příchuť.
*(Dovedete si dneska představit,že na zavedení telefonní linky jsme čekali tři roky a pak jsme ji díky známostem konečně dostali?)