Můj svět – aneb jak to vnímám já

Jáchymovi je sedm týdnů. Má rád teplo. Nejlíp spí zamuchlaný v kočárlku tak, že mu kouká jen nosík. Taky se mu dobře spí v babyvaku. Dokud ho má dcerka na břiše, spí jako dudek, jakmile ho položí, víka se mu otevřou  a pusinka taky. V noci spí zašněrovaný do zavinovačky a k ránu spí, tedy spíš jen leží,  u rodičů v posteli. Když je u nás na návštěvě, tak ráno sdílí moji postel. K mojí radosti a k radosti jeho rodičů. I Jáchym vypadá spokojeně. Ale Jáchym už nespí celé dny.  Už hodně kouká  a taky brouká. Ručičkama a nožičkama u toho mrská a když je napapaný, přebalený a nebolí ho zrovna bříško, tak vyloudí na tvářičce něco jako úsměv. Někdy se mu zvedne jen jeden koutek, ale někdy i oba. Jaká to sláva, chlapeček se na nás usmál.  Z téhle jeho komunikace je poznat, že vidí a slyší. A taky už dává nejevo, že nebude hloupý, že se nenechá ošidit.:-)  Když ho máte v náručí, dovolí vám jednou rukou pracovat. Můžete dát vyvařit dudlíky, můžete si podat plenku, mastičku, zkrátka to co je nutné k zabezpečení jeho pohodlí. Ale běda, když jednou rukou chcete třeba ťukat do klávesnice. To hned protestuje a hlásí se o svá práva. Umí dát najevo, že on je teď ten nejdůležitější. A já s potěšením vidím, že jeho rodiče tohle berou jako samozřejmost a že jim péče o něho přináší, kromě spousty starostí, i veliké radostí. Jo a Jáchym váží už víc než 4 kila. Tak zatímco on na váze přibírá, dcerka na váze ubývá. Vše je tedy jak má být. Mohla bych být šťastná, ale všichni moji potomci  nemají právě nejšťastnější období. A kvočny mohou být štástné,  jen když všechna kuřátka pípají spokojeně. Jenže když z kuřátek jsou mladé slepičky a kohoutci, tak už mateřská  křídla nemají  moc a sílu vyřešit všechny bolístky. Ale mohou tu být, aby se pod křídla dalo na chvilku schovat. Na tu chvíli, než největší bolest přebolí.