Můj svět – aneb jak to vnímám já

Karlovy Vary, se svým ruchem a obchody se značkovým oblečením, které jsem většinou viděla poprvé a jejichž ceny měly trochu moc nul, nás unavily natolik, že jsme v pátek ujeli do městečka Loket. V pátečním dopoledni ospalé městečko, oživené jen chystáním se na sobotní vinobraní. Jak jsme byli rádi, že jsme zvolili pátek a ne sobotu, jak jsme původně plánovali. Hrad je hned nad náměstím, ale  bez vstupenky nás  nepustili  ani na první nádvoří. Ale se vstupenkou se můžete pohybovat volně po hradu jak dlouho chcete. Dostanete psaného průvodce a prošmejdíte hrad od půdy po sklep. Z půdy, tedy z věže, je krásný vyhled na  městečko. Hlavní expozice jsou věnovány porcelánu a sklep mučení. Jsou tam vystaveny mučící nástroje a je navíc ozvučený sténáním mučených. Je to strašidelný. Přidala jsem nějaký ten výkřik, protože na WC byl obrovský pavouk. Tedy raději dále od hradu dále. Průvodce vyzýval návštěvě k Svatošských skal. Prý 6 km pěšky. Já, která se chová podle zásady, že kam se dá dojet autem pěšky nejdu a jezdím i na druhý konec naší vísky autem, jsem souhlasila, ba přímo, já jsem to navrhla. Ono z 6 km bylo nakoneec 7,5 a pak zase zpět, takže celkem 15. Cesta vedla lesem podél řeky po proudu. Řeka plynula líně, my jsme šli svižně. Cestou tam nás lákala, kromě vidiny přírodního útvaru, vidina oběda v hospůdce. Obojí nás nezklamalo. Ceskou zpět se mi zdálo, že řeka plyne svižně a my jdeme líně, ale časově jsem to zvládli stejně. To nás lákala vidina plavání v bazénu a věčeře v hotelu. Navdory ruskému hotelu s německým jménem Ulrika, dokázali uvařit staročeské kuře na medu. No jo, vlasně jo, zaměstnanci jsou češi. To jen hosté jsou tataři, jak říkala recepční. A víte co je nejhorší. Zjištění, že jsem musela odjet 250 km od domova, abych se dostala do přírody. Musím se nad sebou zamyslet.