Byla jsem v divadle. To samo o sobě není nic vyjímečného, chodím často a nechávám se většinou unést představením a dojmout. Někdy i slzičku zamáčknu, někdy i zapláču, zvlášť když se něco hodně povede, nebo taky hodně nepovede. Tentokrát jsem byla dojatá ještě dřív než představení začalo. Jednalo se totiž o dramatizaci Malého prince, což je moje nejoblíbenější kniha. Myslím, že je v ní vše, co potřebujeme vědět o životě a když říkám vše, myslím fakt všechno. A pak, byla jsem v divadle s lidmi, kteří jsou mému srdci nejbližší a jeden z těch „mých“ lidiček napsal texty písní k té dramatizaci a já byla na něho tak nějak pyšná. Dramatizace mě nezklamala, písničky se mi líbily hodně moc, všichni moji drazí vypadali taky moc spokojeně, já byla dojatá. Jednalo se o derniéru, při té, přes vážnost hry a přes trošičku smutku, že už je to vážně naposled, nesmí chybět legrácky. Nechyběly, byly vkusně dávkované, prostě představení nemělo chybu. Až na děkovačku. Malému princi, kterého hrálo děvče, přinesl jeho velký princ květiny a ten mladý muž si na jevišti klekl, vyndal krabičku s prstýnkem… bylo to tááááák romantické……..neslyšeli jsem jak ji žádá o ruku, ale docela dobře jsme z druhé řady odezírali, co mu na to ta slečna řekla: „To si děláš prdel“.
Jo, jo ve filmu by to si vypadalo trošičku jinak, asi by hrdinka přes slzy dojetí neviděla a hlediště by skandovalo: řekni ano, ano, ano, ano, ale tohle byla realita.