Můj svět – aneb jak to vnímám já

Ten, kdo první vymyslel papírové kapesníky, by měl dostat Nobelovu cenu za přínos lidstvu. Bez nich si nedovedu život představit. Řekla bych, že hodně  ulehčují hospodyňkám práci.  Dala bych v tomhle kapesníčkům třetí místo. Před nimi je jen automatická pračka a myčka na nádobí. No možná ještě robotický vysavač. Já vím, takový vypraný a  voňavý vyžehlený látkový kapesník to nenahradí. Ale přiznejme si, ty látkové kapesníky mají řadu nevýhod. Jednak se ztrácejí. Stejně jako ponožky z našeho života záhadně mizí.  U dětí to chápu, ale kam ztrácejí kapesníky dospělí, netuším. Pravda je ale taková, že jich prostě ubývá. A když už se neztratí, tak se musí prát. A to věšení kapesníků, pěkná otrava. A pak žehlení. To žehlíte hodinu a vyžehlíte jen takový malý štůsek prádla. Papírové kapesníky jsou naopak vždy po ruce, pak jsou hygienické, neboť žádné smrkance nenosíte po kapsách nebo v kabelce a můžete do nich nejen smrkat a plakat, použít se dají i na jiné části těla, můžete si s nimi taky  otřít špinavé boty, můžet ho s klidným srdcem poskytnou někomu cizímu, můžete si ho i od někoho cizího vypůjčit.  A nemusí se prát. Co nemusí, nesmí. Což je jediná nevýhoda. Zatímco zapomenutý látkový kapesník v kapse se maximálně obarví podle barvy praného prádla, tak takový jeden malý papírový kapesník se v pracče stane pohromou pro veškerý obsah. Z jednoho malého kapesníčku jsou tisíce mrňavých bílých kousíčků, které ulpí na prádle. Což, pokud zrovna perete várku černého prádla, je docela pohroma. Třepete mokrým prádlem, třepete suchým prádlem, při žehlení obíráte bílé žmolky, přesto některé zůstavají. Taková politování hodná událost se mi stane maximálně......a do prčic, tento měsíc už podruhé....