Můj svět – aneb jak to vnímám já

Každý z nás máme něco, co nemáme na chování svých blízkých rádi. Co přímo nesnášíme. Můj muž nesnáší, že nechávám otevřenou bránu, když někam jedu. Já zase nesnáším, když ji zavírá. Odjíždím třeba jen chvilku, nechám si otevřeno, za půl hoďky jsem zpátky a musím zastavit, vylézt z auta, otevřít, zaparkovat, vystoupit, zavřít, všechno mi to připadá jako zbytečná práce. Manžel zase bytostně nesnáší, když zůstává brána dokořán a tvdošíjně ji po mě zavírá. Otevřená brána mu dokonce vadí, i když není doma. Už jsme o tom vedli diskuzi, dala jsem mu  za pravdu, normální je bránu zavírat, nicméně mě štve, že ji po mě vždycky zavře.  O to větší překvapení mi včera nachystal. Jela jsem večer domů, za celý den docela vyřízená, dokonce mě napadlo, že nechám auto venku, abych tu pitomou bránu nemusela otvírat. Věděla jsem, že když jsem odjížděla, byla zavřená.  V duchu jsem si přehrála, že nejmíň dva dny nikam nepojedu tak jsem se přemohla  a mířím k bráně. A brána dokořán. Jako by mě čekala otevřená náruč. Až mi vyhrkly slzy, jak mě to dojalo.