Můj svět – aneb jak to vnímám já

Pokus druhý vyšel. Tedy vyšel v tom, že jsme film viděli. A já zírala. Zírala jsem na to, jak snadno jsem tentokrát podlehla reklamě a nechala se nalákat na banální příběh. Příběh sice  pohádkový, ale  hodně okořeněný scifi, kde nechyběly boje neskutečných pohádkových draků(na straně dobra) a ještě neskutečnějších zbraní (na straně zla). Nic pro mě. A kritiky, ve kterých se psalo o  tom, že formát 3D mě vtáhne do fantastického světa planety Pandora, tak tyhle kritiky mi lhaly. Mě tedy nevtáhly. Ale abych byla objektivní, já to formátu 3D asi nedovolila, já ty brýle měla skoro pořád na klíně, protože se mi z toho formátu točila hlava a zvedal žadudek a to prý je tohle zpracování udělané dokonale, a tyhle pocity nevyvolává.   Myslím, že to po filmu nejlíp vystihl můj muž.:“Miláčku, pět let jsme v kině nebyli a teď zase pět let nepůjdeme, že?“ Slibuju, víckrát už nepodlehnu reklamě a na 3D jedině zase do divadla.