Můj svět – aneb jak to vnímám já

Komunisti ovlivnili můj život, to je neoddiskutovatelné. Někdy na to zapomínám, ale ovlivnili. Ovlivnili, mimo jiné, hodně tím, že jsem nemohla na střední školu, na kterou bych ráda. Dokonce nechtěli abych vůbec na nějakou šla, ale můj tatínek se tehdy zatvrdil a nedal mě do učení. Takže tehdy už začal školní roka já byla doma. Střídali se u nás zástupci učebních oborů a lákali mě, ale můj tatínek a já jsme jednohlasně opakovali ne, ne, ne  a nakonec mě nějakou kličkou na jednu střední školu dostal. Ta klička myslím spočívala v tom, že donutil komunisty, aby dokázali, že jsou velmi vstřícní a nebrání ani dětem z věřící rodiny studovat. Takže jsem na střední školu nastupovala až v polovině září, ale studovala jsem něco, co nebylo blízké mému naturelu. Mám v povaze nevzdávat se a tak jsem to po skončení střední školy  zkusila znovu.  Začala jsem pracovat ve školství s tím, že budu mít praxi a udělám školu mých snů dálkově. To jsem komunisty podcenila, měli o mně záznamy a  nedovolili. Prý jsem nezaručovala správnou ateistickou výchovu. No to jsem  opravdu nezaručovala, asi bych dětem nedokázala servírovat místo Ježíška dědu mráze. Nakonec jsem po té naší "sametové" ještě na jedné škole dálkově studovala, ale to už jsem byla mimo vysněný obor, nicméně jsem se v oboru nakonec našla a  dobře, že se nezlobím s cizími dětmi, ale jen s těmi vlastními.  Ale proč to vlastně píšu. Běží teď v televizi takový seriál, VYPRÁVĚJ se jmenuje. Je o tom, jak jsme žili za "totáče". Začínal vyprávěním o vysokoškolácích a můj starší bratr, který v té době studoval a musel snášet všechno, co to sebou neslo,  říkal, že se na to nemůže dívat, že by rád na tu dobu zapomněl a že je hrozné, že mu to někdo připomíná. Já na to koukám, když mám čas. Ale včera jsem ho pochopila, běžel díl, ve kterém popisovali tehdejší cestu za hranice „na západ“. Jo taky si pamatuju to,  jak jsme schovávali západní měnu do spodního prádla, to ponižování na hranicích, kdy jsme museli vysypat tašku a klepali se strachem, že přijdeme o poctivě vydělané peníze a při zpáteční cestě, že přijdeme o ty rozkošné svetříky a dárky pro své drahé. Jak jsme se na hranicích snažili tvářit neutrálně a snažili se na sebe neupozornit.  V tom díle zazněla věta: „Moje maminka dodnes,  když se blíží k hranicím, zvážní, okřikne nás abychom byli hodní a znovu prožívá ono trama z přejezdu přes hranice“. Jo,  nám to taky tak, přestože už dvacet let svobodně cestuju, tak ani po dvaceti letech  mě to neopustilo. A víte co, myslím,  že  je to dobře, neměli bychom zapomínat a považovat věci za samozřejmé,  když zapomeneme, mohlo by se stát, že zase časem samozřejmé nebudou.