Minule jsem zveřejnila své předky z tatínkovy strany. Dnes věnuju článek prarodičům ze strany maminčiny. Paradox je, že přestože maminka pochází z rodiny nesrovnatelně bohatší než tatínek, fotek se dochovalo méně. Možná, že si snímků tolik nepovažovali, když si je mohli dovolit. Teď mě napadlo, kde asi skončí naše fotky, když jich máme stovky, nebo spíš tisíce. Ale to jsem odbočila. Takže prarodiče mojí maminky byli majetní, ale ne zas moc. Žádná továrna, nebo něco takového. Ale proti rolníkům s kouskem půdy majetní byli. Maminčin dědeček, tatínek mojí babičky, byl pošmistr. A být pošmistr za první republiky znamenalo mít jistý nadprůměrný přijem. Pošty byly totiž státní a říká se, že státní úředníci první republiku prožrali projedli. Tak tady jsou. Pradědeček s prababičkou a s mojí maminkou, svojí vnučkou. To už byl pradědeček dávno na penzi.
Já si pamatuju jen prababičku a to jen malinko. Pekla rakvičky, to v naší rodině nikdo jiný neuměl. To mi zůstalo v paměti. Umřela když mi bylo pět nebo šet let a já si pamatuju, že my děti jsme na jejím pohřbu tajně tancovaly. Jasně, že na smuteční hudbu. Na druhé fotce je moje maminka. O identitě chlapce vedle ní se mi nepodařilo zjistit nic. Maminka si to nepamatovala a babička už v době, kdy mě to začalo zajímat, nežila. A nemám žádnou fotku pradědečka a prababičky z dědečkovy strany. Ale vím, že měli hospodu v domě, který se stal později mým rodným domem. Po pradědovi převzal hospodu můj dědeček a ještě ji rozšířil. Přistavěl taneční sál a byt v patře. Byl to první patrový dům ve vsi. Měli hospodu, obchod, pekárnu a ještě děda i nějakou dobu starostoval. Než přišel rok 1948. Pak mu všechno sebrali. Zůstala mu babička, dvě děti a nezlomná vůle. V domě, který mu sebrali, bydlel dál a platil nájem. V obchodě, který mu sebrali, pracoval dál. A pracoval tak, jakoby mu obchod patřil. Měl totiž obchodování v krvi. Pro něho platilo: "Náš zákazník, náš pán". Přejete si nákup do tašek? Žádný problém, tohle dědeček praktikoval už od padesátých let. Tahle vymoženost skončila, když odešla do důchodu moje maminka. Ta totiž obchod po něm převzala. Budu to muset děvčatům v prodejně připomenout. Že aby snad, třeba....někdy....
Tohle je dědova a babiččina svatební fotka.
Je vidět, že babička je oblečená podle poslední módy. Smůla, že tahle móda nebyla právě nejslušivější. Přestože se to nezdá, oni dva byli krásný pár. Děda vlasy černé jak uhel, babička zrzka. Mnohokrát jsem viděla její ustřižené copy, které měla uložené v hedvábném papíře v krabici. Babičku hodně poznamenala válka. To, jak měli všeho nedostatek. Do smrti si pak dělala všeho zásoby. Opravdu všeho. Soli, cukru, mouky, mýdla, sirek, petroleje, zkrátka všeho, co považovala za důležité k přežití. Nacházeli jsem ledacos ještě za několik let po její smrti. Ten velký dům jim nakonec vrátili, tak na to měla dost místa. Jakož i na všechno možné i nemožné. Babička totiž nikdy nedovolila nic vyhodit. Díky tomu mám nábytek ještě po prarodičích, kameninové hrnce, smaltované cedule, sošky svatých, vyšívané ubrusy, staré rámy obrazů a taky proutěnou postýlku, ve které teď spává Jáchym. Mám ale hlavně po babičce a dědovi geny. Kousek z nich žije ve mě a menší kousek v mých dětech a kousíček má Jáchym a ti ostatní a pak už to bude jen malilinkatý kousíček a pak..... A taky až nebude nikdo, kdo by si je pamatoval a jejich jméma zmizí i z náhrobků na hřbitově. A pak to bude vypadat, jako by nikdy nebyli. Proto píšu tyhle řádky, aby tak úplně nezmizeli. Aby o nich i potomci mých potomků věděli. Aby věděli, že tahle moje babička a dědeček se brali z velké lásky. A snášeli spolu dobré i zlé až do smrti.