Televize mě potěší málokdy, tedy myslím programově. Zvláště ne komerční kanály, seriály mi připadají přiblblé, filmy donekonečna opakované. Tento týden mě ale televize Nova Cinema potěšila. Je pár filmů u kterých mi ani sté opakování nepokazí náladu. Jedním z nich je film „Na samotě u lesa“ .
Jednak Svěrákův a Smoljakův humor je něco, co mě oslovuje, za druhé se opravdu skláním před herectvím pana Kemra a hlavně tenhle film mě vrací do dětství. Do dětství stráveném na chaloupce, sice ne u lesa, ale na návsi. Vyvolává ve mně živé vzpomínky na mého dědu a babičku. Znovu jsem roky zpátky na dvorku, kde z chlívku kouká koza, králíci v králíkarně čekají až děda přiveze na trakaři trávu a slepice s kdákáním vylétá z kukaně.
Ve vzpomínkách cítím na chodidlech vyhřáté kameny zápraží, vidím babičku stát v zástěře ve dveřích jak nás volá na čerstvé buchty. Znovu jsem v babiččině kuchyni s obrázkem svaté rodiny na stěně nad stolem, vidím mucholapku visící z lustru, slyším bzučet mouchu co se snaží dostat přes sklo a poslouchám z rádia nedělní pohádku. Vidím babičku klimbající za stolem, myslím, že ani jednu nedělní pohádku neslyšela do konce. Vidím dědu jak si obouvá svoje vlastnoručně ušité boty, cítím vůni pečeného piškotového těsta, které babička promazávala máslem utřeným s cukrem. Žádné náhražky, jen poctivé žluté máslo a cukr, který při skousnutí malinko zavrzal mezi zubama. Zapíjím ten piškot malinovou šťávou a zuby mi trnou od studené vody. Při tomhle filmu znovu sedím na stromě a cpu se třešněmi k prasknutí a slyším hudrovat dědu, že jsme mu pošlapali záhon mrkve pod stromem.
A ta známá hláška : „chčije a chčije“, ta mi vrací vzpomínky na to, jak sedím se svými bratranci a sestřenicemi na patře ve stodole, mastíme karty, slyšíme jak voda teče okapem a střádáme plány na lepší počasí. Znovu si hraju na indiány, chodím na chůdách, hledám zakopaný poklad, učím se jezdit na kole, koupu se v rybníku, v zimě stavím iglú, bruslím na rybníku …….je toho ještě na dlouhé povídání.
Děda a babička Komárkovi už dávno neosívají svoje políčko, chaloupku na návsi už vyměnili za chaloupku tam nahoře a já, za to, co zaseli do nás vnoučat, posílám tam nahoru veliké DĚKUJU a jak říkali oni dva, ZAPLAŤ PÁNBŮH.