Pamatujete si? Když jsem byla malá holka, prodávala se ta věcička na poutích. Trubička z tvrdého kartonu, v ní barevné střípky a systém zrcátek . Fascinovalo mě to. Stačilo světlo, pomaličku otáčet a mohli jste koukat donekonečna na fantastické obrázky. Jasně, někdy se stalo, že jste do ruky dostali kaleidoskop, kde ty střípky byly méně barevné, méně líbivé a obrazce z nich nevycházely tak pěkně. Je to jako s životy lidí. Někomu je dáno do života těch barevných a líbivých střípků víc a někomu zase víc těch šedivých. Čas námi točí a sestavuje obrazce z jednotlivých událostí které prožijeme, lidí které potkáme, skutků které vykonáme. Jsou chvíle, kdy obrázek není z nejhezčích, to bychom nejraději otočili rychleji, někdy bychom nejraději zatřepali jako se dá zatřepat tím kaleidoskopem se sklíčky, chceme silně zatřást a přeskupit ta sklíčka, aby ta ošklivá nazastiňovala ta pěkná barevná, ale pak jsou tu chvíle, kdy toužíme zastavit čas, kdy nechceme ten obrázek opustit a nechceme ani malinkatou změnu, ani střípkem pohnout. Ale čas s námi prostě točí a stejný obrázek už nikdy nesestaví. Takhle to vypadá, jako bychom měli osud předurčený a nemohli s tím nic dělat, ale není to tak, my většinu těch událostí máme ve svých rukou a hlavně, na nás je hledat nejlepší světlo pro náš kaleidoskop. Bez světýlka jsou to jen ploché šedivé kamínky bez lesku a bez barev. Záleží na nás, jaké světlo pro svůj kaleidoskop najdeme a podle toho dostane náš život barvu a třpyt.