Můj svět – aneb jak to vnímám já

Dětství jsem prožila v totalitě. Přesto to bylo šťastné dětství. Rodiče nás vychovávali v bázni boží, venkovská škola jim v tom moc nebránila, takže jsem vesele chodila na hodiny náboženství, pak rovnou na schůzky jiskřiček  a jako malé dítě jsem nevnímala ten rozpor. Vnímat jsem ho začala v době, kdy jsem z prvního stupně přešla na druhý stupeň do větší školy. Najednou nám bylo rozmlouváno zúčastnit se hodin náboženství, že  prý bude uvedeno v posudku pro přijetí na školu. No a před podáním přihlášky na střední školu jsem si přinesla domů takový dotazník. Dotazník plný otázek. Co dělají rodiče, co prarodiče, jaký že je jejich původ. Pro ty mladší na vysvětlenou. Původ mohl být dělnický(to otvíralo dveře ke studiu), rolnický, případně  rolnicko-dělnický(to bylo pořád ještě docela dobrý, záleželo ale na tom, jak velký majetek rolník vlastnil před kolektivizací), ale pozor, pak živnostenský nebo přímo buržoazní.  No a maminčina rodina měla doma služku, tedy dědeček byl živnostník, babička mu pomáhala, tak měli doma jednu paní na výpomoc. Vždycky jsme se  smáli, že měla maminka služku, ale ve chvíli kdy to máte napsat do dotazníku a jde o vaši budoucnost, smích vás přejde. A pak další otázka: JSI VYROVNÁNA S NÁBOŽENSKOU OTÁZKOU? A možnosti: ano, ne, částečně. A teď maminko poraď. A maminka se k tomu postavila za použití lsti. Napiš ano, neptají se jak jsi vyrovnaná, neptají se zda věříš v boha nebo nevěříš, ptají se jen, jestli jsi vyrovnaná.  Napsala jsem, ale tuhle malou lest jsem vnímala jako lež. S náboženskou otázkou jsem vyrovnaná, s čím se však nikdy nevyrovnám je to, že komunisti vlastně donutili moji maminku lhát.  Právě proto je pro mě dneska svátek, proto, že mě a moje děti nenutí nikdo lhát, že si mohli vybrat školu jen podle svých přání a schopností. Takže já tento svátek slavím, stejně jako světím neděle.