Můj svět – aneb jak to vnímám já

Vedle ve vsi, vždycky na konci srpna, běží  takový projekt. Promítání pod hvězdami. Prostě letní kino se vším všudy. Se stánky s občerstvením a  s dekami pod zadkem. Tyhle projekty já podporuju tím, že je navštěvuju, protože si myslím, že je dobře přinést kulturu blíž lidem. Tentokrát jsem ale měla zůstat doma. Ten večer mě děsně bolela hlava. Moje kamarádka říká, že na bolení hlavy je dobrý sex nebo ibalgin. Já mohla mít doma obojí, přesto jsme jela, já bloud, na film. Na film Lidice. Film o všeobecně známé tragedii, o všeobecně známém zvěrstvu spáchané na nevinných lidech. Už ten fakt je velmi působivý a filmové zpracování mu dává další rozměr. Najednou ty oběti dostaly konkrétní  tvář, najednou přestaly být čísly ve statistice obětí. Měly  své sny, touhy, radosti a starosti, trápení malá čí velká a pak přišla ta hrůza. Moje srdce  se nad jejich osudy  svíralo hrůzou. A nad tou hrůzou, že něco takového může člověk člověku udělat. Vrátily se mi úskostné sny o válce, které jsem mívala v  dětství, neboť naše generace vyrostla na válečných filmech. Ne, tohle není kritika toho filmu, toho bych se neodvážila, tak dalece já filmům nerozumím. Mě se buď líbí, nebo nelíbí. Tady je opravdu těžké říct  líbil/nelíbil.  Jisté je jen to, že ho mám v hlavě. Na konci  jedna postava z  filmu, jedna z mála  lidických žen, která ty hrůzy přežije,   říká, že někdo se musí do Lidic vrátit a být živým pomníkem, aby lidé nezapomněli. Já myslím, že je dobře, že někdo ten film natočil a připomíná  to všechno, aby lidé nezapomněli. Jen jsem Vám chtěla říct, že  to není film pro citlivky jako jsem já. Nemůžu na něj přestat myslet, už od minulé středy. A nejsem vůbec ráda.