Můj svět – aneb jak to vnímám já

Tentokrát předcházela  kultuře zcela nekulturní  předehra.  Lístky na operu jsem dostala k vánocům.  Na Verdiho Trubadúra.   To víte, že jsem se všem chlubila. Lístky jsem tak dlouho předváděla, až jsem je dopředváděla.  Nějak nebyly k nalezení. Termín byl až 30.dubna, tak jsem zachovávala klid  a čekala jsem, až se vynoří. Jak čas plynul a lístky se nevynořovaly, začala jsem hledat. Nejdřív jen zlehka na obvyklých místech, pak ztěžka na neobvyklých místech, pak jsem už panikařila. Lístky se nevynořily  ani po systematickém  i zcela nesystematickém hledání.  Zbývala poslední šance. Zkusila jsem získat náhradní, ale neznala jsem čísla sedadel. Takže nic. Ale prý můžeme bez lístků. Věřili byste tomu, oni nás tam fakt pustili.  Museli jsem počkat až se všichni usadí a posadit se těsně před začátkem. Začátkem přímého přenosu z  Metropolitní opery New York. Tak jsem tam byla, sice jen virtuálně, ale byla. A se mnou tam byli lidičky z celého světa.   Ty přímé přenosy  do kin  běží do mnoha zemí na všech světadílech.  A je to úžasné. Má to atmosféru. Vidíte do hlediště, vidíte do orchestřiště, vidíte na jeviště. Vidíte i detaily, které v divadle z bidýlka neuvidíte. Úžasné a fascinující. A samozřejmě slyšíte. Slyšíte ty nej nej světové pěvce. Slyšela jsem je zpívat italsky a slyšela jsem je o přestávce v rozhovoru mluvit anglicky. Nadchlo mne to. Všechno. Jak opera samotná, tak ten zázrak, že můžu být u toho. Jako bych se přesunula v prostoru. Doufám, že podobné projekty budou pokračovat. Ráda bych do Moskvy na balet.