Tak jsem si říkala, že založím rubriku o tom, co jsem četla, jenže by toho asi moc nepřibývalo a všichni by viděli, jaký jsem barbar. Psát o čtení zákonů, vyhlášek a ap., to byste mě hnali. I když někdy i to je dobrodrůžo. Takže rubrika bude o veškeré kultuře, která občerstvuje moji duši, nikoli o tom, co moji duši vysává. Kdysi jsem četla, co se mi do rukou dostalo a četla jsem třeba až do rána. Dneska už nemám tolik sil a času a tedy si už víc vybírám. Spíš si vlastně nechám doporučit. Mám v rodině dost čtenářů, kteří vědí, co bych tak já mohla.... Teď mi byla zapůjčena kniha Simona Mawera Skleněný pokoj. Ta kniha mě okouzlila. Znáte to, ten pocit, že jsou vám postavy tak blízké, jakoby jste je znali osobně? Kdy s nimi naplno prožíváte jejich osud a nechce se Vám knihu zaklapnout a opustit je? Tak tohle mi tato kniha poskytla. Když jsem knihu vracela, bylo mi až trochu smutno. Jakoby ode mne odcházeli přátelé. Ale neopustili mě docela. Nejdou mi z hlavy. Už moc knihy nekupuju, neb moje knihovna má omezenou kapacitu, ale tuhle si koupím. Ta si místo v mojí knihovně zaslouží. Nebo si chvilenku počkám, brzo mám totiž narozeniny. :-). A taky se podívám při nejbližší příležitosti do vily Tugendhat v Brně, kolem níž se děj románu odehrává. Chci v tom skleněném pokoji postát a na vlasní kůži vnímat atmosféru. Ano, až tak mne kniha zasáhla. Myslím, že zasáhla je ten přesný výraz. A byl to zásah rovnou do srdíčka.
Doporučuju, hodně moc, až úplně nejvíc.
http://knihazlin.cz/cs/kniha/skleneny-pokoj1