O tom, že chodím přát stařenkám a stařečkům k narozeninám, jsem tu už psala. A Newoldovic Renátka mi v komentáři napsala, že taky dělá a že po některých návštěvách na ni padne markýza dePrese. I mě bývá někdy smutno. Když si třeba srovnám dva velmi podobné a přece tak rozdílné osudy.
Mám tu dvě stařenky, oběma je víc než devadesát. Obě jsou ještě jakž takž fit, tedy přiměřeně věku. Myslím tím, že se pohybují, sice s obtížemi, po vlastních nohou, paměť mají spíš selektivní, tedy hodně pamatují na doby minulé, ale nejsou popletené. Obě žijí u svých dcer, obě v domě, který byl kdysi jejich vlastnictvím než předali potomkům, tedy bydlí doma. Obě ty dcery jsou už důchodového věku, což je pochopitelné vzhledem k věku těch babiček. Ale tady shodnost končí.
Ta první stařenka má prostorný pokoj s okny na sluníčkovou stranu, směrem na náves, aby pěkně viděla, co se děje. V pokojíčku má kromě postele a skříně i televizi, před televizí pohodlné křeslo, rádio, vlastní knihovnu, má tam hádám všechno, co by mělo v pokojíčku být. Nechybí polička plná fotek dětí, vnoučat, pravnoučat a drobných dárečků od nich. Jídlo dostává pěkně u kuchyňského stolu s ostatními členy rodiny. Za letních dnů sedává na lavičce před domem, aby mohla besedovat s kolemjdoucími.
Ta druhá stařenka má pokojíček, vlastně spíš takovou komůrku, s oknem do zadní části dvora, kam sluníčko nedosáhne. V pokoji je jen postel, skříň, stůl a židle. Jako v kasárnách. Žádné obrázky, žádné fotečky, nic, co by bylo jen trochu radostné. A ten stůl je tam proto, že na něj dostává jídlo. Strčí ji talíř s jídlem do komůrky, žádné pozvání ke společnému stolu. Na dvoře žádná lavička určená pro babičku.
Řeklo by se, že o obě je postaráno, ale ono, když dva dělají totéž, není to vždy totéž.