Můj svět – aneb jak to vnímám já

Zašla jsem do domu ve kterém jsem kdysi bydlela. Na dvorku tam mají chlapi udělanou z bývalé prádelny  dílnu na opravu kol. Tedy opravují tam kola, schází se tam, pokuřují, klábosí a přikládají do kamínek. Co lze spálit, to shromažďují. Vyklízejí půdy, kolničky, občas se tam najde i poklad. Tedy poklad je to pro mě, pro ně je to topivo. Získala jsem od nich za flašku slivovice třeba nádherný veliký obraz anděla strážného. Tentokrát tam zase měli připravené obrázky na spálení, vždyť ty rámy tak krásně hoří. Jeden se mi líbil. Byla v něm zarámovaná fotografie staré ženy. Babička v šátku. Prý babička manželky jednoho z těch chlapíků v dílně. Tedy já chtěla samozřejmě jen ten rám, cizí babičky nesbírám. Dostala jsem obrázek celý, bylo mi hloupé na místě to fotografii vyjmout a hodit do kamen. U nás v rodině takové fotografie nevyhazujeme, vždycky se najde někdo, kdo si babičku rád pověsí za zeď (většinou o ni máme zájem všichni☺).  Uložila jsem obrázek do kufru auta a teď, kdykoli ukládám nákup do kufru, tak se na mě ta babička dívá a já na ni. Zatím ji vozím ji v autě a nevyndávám. Nějak se mi nechce ten obrázek vyndat. Kdybych vyndala, musela bych řešit, jak s babičkou naložit a do toho se mi moc nechce. Nějak je mi líto ji vyhodit. Ten obrázek je dost tmavý a docela ponurý, babička na té fotce se tváří přísně, možná až smutně, jakoby už tehdy věděla, že skončí někde v popelnici.  Přesto jsem ji tak trochu adoptovala. Otevřu kufr a babička na mě udělá kuk. Dneska se mi dokonce zdálo, že už se tak nemračí. Dneska se na mě vážně malinko usmála. Jenže co já s ní? Měli si ji nechat její potomci, já mám obrázky vlastních  babiček.