Pořádali jsme u nás takovou akci. Pro nás docela velkou a náročnou. Oslavy výročí obce a aby to nebylo tak jednoduché, pozvali jsem ještě rodáky. Pro rodáky byl i oběd, káva, zákusek, večeře a dárek. To vše mělo hodnotu 380,- Kč. A to počítám jen opravdu to, co fyzicky dostali, nerozpočítám do toho náš čas, který jsme strávili sháněním adres, přípravou doprovodné výstavy a všeho kolem, náklady na praní ubrusů apod. a ani to, že mohli vidět všechna kulturní vystoupení. Taky nepočítám nervy, které jsem měla už týden předem v kýblu.
Pozvaní rodáci měli zároveň s přihláškou poslat 250,-Kč a protože je nám jasné, že ti starší třeba nemohou už sami, nebo někoho nepustí samotného partner, tak jsme dali možnost i doprovodné osobě. Od těch jsme chtěli 300,- Kč. Rodáci se hlásili, penízky posílali, telefonovali, emailovali a čím víc jich bylo a čím víc se oni těšili, tím víc já se děsila, abychom to zvládli.
Pak přišel taky email od jedné paní s dotazem, zda když dcerka pro ni přijede až ve čtyři hodiny a nebude požadovat žádné občerstvení, jestli musí platit. Přišlo mi to tak, že jako paní tu bude od rána a dcerka, že pro ni přijede odpoledne a chvilku tam pobude, tak jsem napsala, že nemusí.
Dva dny před konáním jsem kontrolovala přihlášené a prachy a vyšlo nám, že ona paní nezaplatila. Tak jsem sedla a napsala dotaz, zda její přihláška platí. A odpověď zněla, že ony dvě, matka a dcera přijedou obě až po 16 hodině a že nic nepotřebují, že maminka chce jen vidět svoje spolužáky. A já, protože jsem lidumil BLBÁ, jsem jí napsala, že samozřejmě mohou přijet. Bylo mi to sice už v té chvíli trochu proti srsti, protože jsem si říkala, že jim je líto těch 250,- Kč, když my lítáme jak hadr na holi, ale protože vím, že pro někoho je to dost peněz, tak jsem to překousla.
No a ty dvě báby (ten výraz mi prominete, až dočtete článek) přijely a když jsme roznášeli večeře taky se hlásily, že ony ještě večeři nedostaly. Byl tam trochu chaos, protože jsme těm, kteří měli zájem, dávali večeře do krabiček domů a vůbec nás nenapadlo, že by někdo, kdo nezaplatil, tu večeři požadoval, tak jsme jim ji nabalily také. S úsměvem a ochotně. Pak se dožadovaly ještě dárku, ale ten byl oproti lísku vydaného při prezenci a najednou se ukázalo, že jsou to ty dvě neplatičky. A vůbec nevypadaly, že by neměly těch 250,- Kč. Děvčata jim dárek nevydala, ale tu večeři už měly báby v tašce a děvčatům bylo trapné ji požadovat zpět.
Děvčatům to bylo trapné a těm bábám to trapné nebylo. A mně to leží v hlavě, nemohu to strávit. Moje lepší já mi říká, ať se nad to povznesu a moje druhé já mi říká, sedni a napiš email, že o tom víš a že by se měly stydět. A že doufám, že jim zaskočilo.
Co byste udělali Vy?
Všichni ostatní, kteří přijeli, byli dojatí, že se mohli podívat do své rodné vesničky a nešetřili slovy díků a chvály. Byli jsme svědky dojemných setkání a mě osobně nejvíc dostalo to, když mi jedna paní řekla, že se modlila za to, aby nám to všechno hezky vyšlo. A závěrečný ohňostroj byl nádherný, škoda, že jsem sebou nevzala pořádnou kameru. Tak jen kousíček z foťáčku.