Nebude to povídání o velké lásce. Nebude to ani článek optimistickej. Optimismu a dojetí jsme si užili v minulém článku. A jestliže se Vám minulý příběh zdál trochu neuvěřitelný, tak nad tímhle budete taky neuvěřitelně kroutit hlavou. Moje hlava to tedy nebere.
Stalo se, že v jedné rodině zemřela žena. A bylo potřeba ji pohřbít. Jejich příbuzní měli na hřbitově hrob. Souhlasili s tím, aby byla do toho hrobu uložena. I pohřbili pozůstalí maminku a zaplatili nájemné na 12 let. To je doba pro tlení těla, která je daná zákonem, po tu dobu se nesmí na stejné místo pohřbívat. Děsný termíny, já vím. I stalo se za čas, že zemřel v rodině původního nájemce mladý muž. Rodina chtěla do hrobu uložit urnu. Nikoli rakev, jen urnu s popelem. S tím není problém. A Ti noví nájemci, co tam mají uloženou maminku, že prý ne. NE a NE, prý jedině přes jejich mrtvolu. Že ho tam nechtějí, za žádnou cenu. Původní nájemci trvali na svém, vždyť hrob je vlastně jejich, mají tam své předky a neviděli problém v tom, že synovec s tetou budou sdílet společné místo odpočinku. Správce hřbitova jim dal za pravdu. A Ti noví, že tam maminku s ním nenechají, že ji chtějí vyndat a přemístit jinam. Exhumovat se tomu říká odborně. Ošklivé slovo, ošklivá věc. Ani myslet na to nechci. Dovolili byste to? Po šesti letech vykopat hrob a přemístit ostatky? Oni si na to dokonce najali právníka. Aby dosáhli svého a tělo maminky exhumovali na státní útraty. Nedivila bych se, kdyby tělo nebylo v původní poloze, až hrob otevřou, nad takovým jednáním se jejich maminka určitě v hrobě obrací. A nebo, a to je pravděpodobnější, mrtvý prd ví a pak už je to úplně jedno, kde a s kým leží. To u živých na tom záleží rozhodně víc.